Přírodní památka Děvín


(ZDE virtuální prohlídka hradu Děvín) Vrch na jehož hřebeni dosud stojí zbytky kdysi pevného hradu Děvína, je součástí zalesněné Ralské pahorkatiny.  Na jihozápadě je Děvín oddělen sedlem od vyššího Hamerského Špičáku. Dostatečným vodítkem při zjišťování skutečného stáří hradu není ani jeho název Děvín, odvozený nejspíše od osobního jména Diva, i když se s tímto pojmenováním setkáváme již v raném období našich dějin jinde, u hradu nad soutokem Moravy s Dunajem a zejména u hradiště nad Zlíchovem, známým z Kosmovy pověsti.

Vlastní historie hradu v někdejším Boleslavsku začíná ve 13. století. Široké okolí bylo tehdy v rukou Markvarticů a pravděpodobně oni byli před r. 1250 zakladateli hradu. Za Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) hrad patřil králi, neboť v listině z r. 1260 se uvádí jako svědek Jindřich, purkrabí na Děvíně, a v zápise z r. 1283 je Děvín jedním ze čtyř hradů, které Václav II. postoupil Janovi z Michalovic.

Celková dispozice hradu daná terénem a obrannými potřebami, byla zřejmě dovršena ve 14. století a pak se již neměnila jen málo. Vlastní hrad, umístěn na vyšší části elipsové plošiny, tvořila hranolová věž s připojenou budovou paláce, které uzavíraly nejširší stranu protáhlého nádvoří, chráněného z ostatních stran srázem a vysokými hradbami. Po Janu z Michalovic patřil hrad dočasně vyšehradskému proboštu Janovi a od poloviny 14. století Vartemberkům, potomkům původních zakladatelů, kteří jej drželi s krátkou přestávkou až do poloviny 16. století. Spolu s nedalekou Stráží, Ralskem, Zákupy, Tolštejnem tvořilo děvínské panství k němuž trvale patřilo i městečko Osečná a část Mimoně.Vnitřní hranice se často měnily neustálým dělením mezi sourozenci. Mimořádná úloha Vartemberků v dějinách českého státu vytvářela příznivé podmínky pro rozkvět všech jejich hradů.

V dobách husitských válek sice k obléhání Děvína nedošlo, třebaže jeho tehdejší držitel Petr z Vartemberka patřil k předním stoupencům císaře Zikmunda, ale útok přišel o málo později, za války bývalých spojenců. Za odvetného vpádu Lužičanů do Čech v r. 1444 byl Děvín obležen, ale dobýt se ho nepodařilo. Od počátku 16. století se vartemberské državy začaly drobit a přecházet do cizích rukou. Po Stráži, kterou koupil v r. 1504 Hiršpergárové, prodal r. 1516 Jan z Vartemberka hrad Děvín Biberštejnům, za jejichž vlády sídlil na hradě zpravidla jen hejtman. Protože Karlův syn Adam z Bibrštejna zůstal bez potomků, došlo po jeho smrti na počátku 17. století mezi příbuznými ke sporům o dědické podíly, které nakonec r. 1604 koupil Jan Mylner z Mylhauzu pán na Mimoni.

Janu Mylnerovi z Mylhauzu, který po porážce stavovského odboje ujel ze země, byly r. 1621 zkonfiskovány všechny statky. Mimoň a Děvín, k němuž tehdy patřila ves Hamr a později zaniklé osady Novina, Černá Novina, Medný, Ostrov a Palohlavy, připadly jako císařská zástava a potom dědičně Janu Hofmanovi z Zeidleru, protestantu saského původu. O dva roky později zasáhla konfiskační komise znovu a panství získal Albrecht z Valdštejna. Ale v r. 1634 byl vévoda frýdlantský zavražděn a v krátké době se potřetí konfiskované mimoňské a děvínské zboží vrátilo do rukou Zeidlerů.

Když r. 1651 koupil panství Jan Putz z Adlerthurnu, přešlo trvale centrum a sídlo vrchnosti z Děvína na zámek v Mimoni.V kupní smlouvě, ani o tři roky později v berní rule, se dokonce hrad vůbec nepřipomíná, takže lze předpokládat, že byl neobývaný, ne-li pobořený. Dnes jsou obě nádvoří porostlá stromy a zbytky silných zdí z hrubě opracovaného pískovce jen dávají tušit někdejší mohutnost nikdy nedobytného hradu.